Nejdřív zpátky do minulosti

Poprvé mi holka zlomila srdce v létě před čtyřmi lety. Sice jsme spolu ani nespali, ale svým způsobem jsme spolu chodili a já a mí kamarádi jsme měli jet tou dobou na týden do Chorvatska. Já dostal skvělej (čti debilní) nápad, že moje holka pojede taky.

Nebyli jsme připraveni být spolu týden v kuse. Ve zkratce to mezi námi právě tam začalo skřípat, a to velice rychle. Každej večer jsme všichni chlastali, co nám játra a peněženky dovolily, a jeden večer jsem se utnul snad už v 10 večer. Měl jsem všeho okolo Emmy dost a vylil jsem se rychle jak nikdy předtím. Poblil jsem si svoje Vansky a usnul jsem na hajzlu toaletě. Sem tam se na mě někdo přišel mrknout – přišel zkontrolovat, jestli se moje maličkost nezadusila zvratkami. Tím pro mě ten večer skončil, ale pro Emmu a mého nejlepšího kamaráda teprve začal.

Ve zkratce se ten večer mezi nimi něco stalo a Emma mi to na druhej den řekla. On byl na sračky a ani si to nepamatoval, takže jsem mu to (asi) nikdy nezazlíval, koneckonců to ona byla zadaná, ne on. To byl, myslím si, náš rozchod. Zlomila mě a trvalo mi dlouho, než jsem mohl říct, že už jsem s tím srovnanej. Po téhle zkušenosti jsem si řekl, že už nikdy nenechám žádnou holku, aby ve mě vzbudila tyhle úzkostný pocity plný beznaděje. Haha, nikdy neříkej nikdy… Zpětně jsem rád, že se to stalo. Byla to cenná zkušenost a já se z ní trochu poučil.

Asi iluze

Myslel jsem si, že jsem se v sobě naučil potlačit iluze o holkách, do kterých jsem se zakoukal. Čtyři roky se mi to dařilo potlačovat, jenže jsem už příliš dlouho sám, a kvůli tomu jsem dovolil, aby se to posralo a aby jsi do mého života tohle léto vstoupila ty. Všechno se zdálo ze začátku vcelku fajn. Poprvé jsme se viděli, když jsem tě fotil – už tehdy jsem cítil, že si s tebou rozumím víc než s ostatními. Nebude přehnané, když napíšu, že jsi byla pro mě výjimečná (mimochodem tohle slovo si vždy googlim kvůli pravopisu). Bál jsem se tě explicitně pozvat na rande, protože jsem tě nechtěl ztratit tím, že ti naznačím, že s tebou nechci zůstat jen kamarád, ale když to neudělám, nikdy se nedozvím co by kdyby…

Nakonec jsem tě na to rande pozval, ty jsi mě elegantně odmítla, ale nakonec jsme na něj šli. Těšil jsem se na naše první rande jako na Vánoce (vlastně nesnáším Vánoce, ale to je fuk) a chtěl jsem, aby ten večer bylo všechno hezký (a ono bylo). Mimochodem moje oblíbené číslo je 26 a naše první rande proběhlo 26. den v měsíci. Náhoda? Nemyslím si. Asi jo.

O druhém rande tady psát nebudu, protože druhé rande prostě nebylo.

Zobrazeno

Naše třetí rande bylo naše poslední. V tu dobu jsem si myslel, že je všechno v pořádku a možná i bylo. Nevím, nedokážu určit ten moment, kdy to šlo do sraček a ty jsi mě začala pomalu, ale jistě ignorovat. To je fuk. Nedokázal jsem se sám sebe dnem i nocí neptat proč. Proč jsi z ničeho nic obrátila z „randíme spolu a všechno je sluníčkový“ na „seru na tebe, ty zmrde“. Měl jsem spoustu teorií toho, co se mohlo pokazit, ale na tom stejně nezáleží. Jediné na čem záleží je pravda, ale tu já se asi nikdy nedozvím.

Pomalu jsem cítil, jak tě ztrácím a to mě zabíjelo. Jak rychle jsem se do tebe zamiloval, tak rychle jsem začal být v prdeli z toho, že mě opouštíš. Každý se se svými stavy vyrovnává po svém. Když mám špatné stavy já, tak… no to je jedno. Byla jsi mou vyhlídkou na lepší zítřky, podala jsi mi ruku a v momentě, kdy jsem se začal radovat z doteku našich rukou, jsi to všechno spláchla do hajzlu toalety. Varovala jsi mě, že jsi chladná, ale já ti to nevěřil. Vlastně ti to nevěřím ani teď. Myslím, že jsi ta holka, která své emoce jenom schovává v téhle rádoby drsné schránce, protože se bojíš někomu ukázat svou citlivou část. Bojíš se, že by tě někdo zase zranil.

Dnes už z toho zbyly jen fotky, asi je to tak dobře. Uvědomil jsem si, že tenhle život vlastně zvládnu i bez tebe a poslední věc, kterou musím udělat, abych tuhle krátkou kapitolu svého života uzavřel, je, že se z toho musím vypsat.

Dodatek

Tenhle článek neměl mít žádný dodatek, ale než jsem ho stihl vydat, tak jsi napsala na IG tohle vyjádření, ke kterému bych rád něco napsal.

Vlastně tomu textu nemám objektivně moc co vytknout a souhlasím s jeho obsahem. Když jsem začal fotit glamour, sem tam mi psali nějací kluci v domnění, že jsem holka z těch fotek (v horším případě teda posílali rovnou dickpics). Bylo to otravné a přiznám se, že do té doby jsem neměl ponětí, že se tohle běžně holkám děje. Zkrátka pokud máš dneska Instagram a dáváš na něm trochu najevo svou krásu, hodně kluků si toho všimne a pomocí zaslání DM to ocení (mimochodem hodně těch kluků je z Indie). Po nějaké době prostě přestaneš těmhle lidem odpovídat, protože na tyhle lidi nemáš čas, v horším případě letěj rovnou do spamu.

Chci tím říct, že mám pro tohle holčičí chování vůči cizím klukům naprosté pochopení. Co už ale nechápu je, když s někým jdeš na pár randíček, znáš toho člověka osobně a pak se k němu z ničeho nic začneš chovat jak k někomu, kdo ti v první zprávě posílá svou „chloubu“. Au. Kdyby sis mou zprávu aspoň zobrazila a napsala mi důvod, proč už se se mnou nechceš bavit, bolelo by to míň. Vlastně i poslaní tam, kam slunce nesvítí, by bylo milejší.

Shrnu to tím, že si myslím, že tohle chování není fér, není to ani slušné a vás, ostatní holky, chci poprosit, abyste se takto nechovaly k nikomu, koho znáte osobně, protože vás těch pár vteřin nutných k odpovědi nezabije. Klidně ty kluky pošlete do prdele, klidně jim napište, že jste si uvědomily, že se vám nelíbí jejich plešky nebo že jim smrdí z úst. Těm klukům sice ty vlasy nedorostou, ale třeba si na příští rande vezmou aspoň tu žvýkačku.